17.6.2004

Hotovo!

Je to super pocit! Už mám volno. Včera jsem dodělal poslední zkoušku, tím jsem splnil studium v zahraničí, a pomalu se s Dánskem loučím. Procházím se po městě a myslím na to, že za čtrnáct dní už tady nebudu.

Procházím se, rozhlížím, kochám se věcmi, které brzy opustím, a usmívám se. Za pár dní už budu doma, v Čechách. Tam, kde se mluví stejným jazykem, jako mluvím já. To znamená, že když už se nedomluvíme, tak mi aspoň rozumí, protože máme společnou kulturu. Všichni totiž znají „Potkali se u Kolína” a „Nesem vám Noviny”. Jenom jak to zní! Paráda!

Také si všímám, jak mě pobyt tady změnil. Vidím ženu nasedat ráno na kolo a vyrážet do práce a vůbec mi to nepřijde zvláštní. Jdu na poštu a vidím desítky bicyklů zaparkovaných za budovou Centrálního nádraží. Vlastně netuším kolik jich je. Přes sto určitě, možná několik set, nemám ponětí. Legrace je, že už mi to přijde normální.

Všude je spousta vlaječek. Všude! A já se usmívám jako sluníčko a vím, že za pár dní už je neuvidím.

Prohlížím si domky. Chodím a prohlížím si reklamy, výkladní skříně, lidi. Lidi jsou hodně zvláštní. Jak vypadají, jak se chovají, jak mluví. Mluví zvláštně, úplně jinak než já. A nerozumím jim. A co? Oni mě přece také nerozumí. A je legrace, že už se mi to zdá jako naprosto běžná věc.

Ve škole

Søren a Phong se přišli připravovat na zítřejší zkoušku. Ptali se mě na rady a dojmy, ale stejně budou mít jiného zkoušejícího, takže jim asi moc nepomůžu.

Mustafa přišel a debatovali jsme mojí zkoušku. Nakopíroval jsem mu svojí prezentaci, kdyby se chtěl trochu inspirovat. Ta jeho je mnohem kratší, což je asi dobře. Doporučil jsem mu použít jako ilustraci papírové formuláře, když se to včera líbilo.

Morten přišel a něco se všema diskutoval v Dánštině. Spíš se mi zdálo, že jim dodává kuráž, než nějaké lektorské pokyny. Pak jsme šli k němu do kanclu. Včera jsem mu slíbil ukázat, jak vypadají naše dokumentace k semestrálkám.

Na síti jsem našel semestrálku z Úvodu do počítačových sítí (UPS). Není moc dlouhá, ale jako reprezentativní vzorek stačí. Otevřel jí na monitoru a já překládal. Dělal si poznámky, dílem v angličtině a dílem v dánčtině, a debatovali jsme co která část konkrétně znamená.

Z našeho porovnání co Morten ví o dánských dokumentacích a co já ukazoval za naše dokumentace, by měla vzniknout jakási příručka pro budoucí zahraniční studenty.

Evropština

Uvědomil jsem si, jakou potíž mi dělá přeložit vlastní semestrálku do angličtiny. Kdybych měl dokumentaci rovnou napsat anglicky, bylo by to snazší. Například slovo „zadání” jsem vůbec nedokázal přeložit, a tak jsem ho obšírně vysvětloval. Ke konci rozhovoru mi nabídl překlad „task assignment” a já souhlasil.

Teď mi teprve došlo, jak pro ně muselo být složité vysvětlovat mi obsah dokumentace. Oni to sice znají dobře, ale zase natolik dobře, že to neumějí dát do slov. Když mi vysvětlovali co psát, ptal jsem se, co znamená konkrétní slovo. „To je úvod.” Tak jsem se ptal, co znamená další slovo. „To je taky úvod.” Tak jsme pokračovali obsahem dokumentace dál a dozvěděl jsem se: „To je jinej úvod.” :)

Ani jeden z nás není profesionální tlumočník, takže si z toho nemusíme dělat hlavu. Morten říkal, jaká fuška to asi musí být v Evropském Parlamentu, kde se věci v cizím jazyce dohadují pořád. Souhlasí s tím, aby angličtina byla povinný druhý jazyk. Dítě se bude dorozumívat vlastním jazykem, ale pak přijde do školy, kde se bude muset naučit anglicky. Dánové budou mluvit vlastním jazykem, ale když se potkají se Španělem nebo Rumunem, oba budou mluvit plynulou angličtinou. Všichni budou mít vlastní jazyk, ale celá Evropa bude mít společnou řeč. A já s tím také souhlasím. Ale zároveň jsme se shodli na tom, že se nikdy nedohodnou, co za řeč to bude. Francouzi i Němci se nebudou chtít vzdát toho jejich, takže ho budou prosazovat jako ten jediný a zase se nedohodnou na jediném.

Ham!

Po poledni mě Mustafa vytáhl do města. Šli jsme zkusit jeho oblíbenou arabskou restauraci. Je to takové lepší bistro rychlého občerstvení. Dali jsme si Shawarama, což je pita chléb s masem, se zeleninou (okurka, paprika, rajče...) a masem (my měli kuřecí).

Šli jsme sem, abych ohodnotil kvalitu. Zítra sem s Mortenem půjdeme oslavit konec studií. Také jsme se zeptali, do kolika mají otevřeno a zamluvili stůl.

Mustafa za mě nakonec zaplatil. Bránil jsem se, ale on říkal: „Vždyť jsem ti nic nedal!” Tak jsme se dostali zase k tradicím s placením.

Abych odvyprávěl, co už znám z dřívějška. Oni neříkají „Dobrou chuť!” Ty co nejí, nepřejí nic. Zatímco ty, co mají jídlo, svolávají všechny ostatní k jídlu, skoro jako: „Pojďte jíst, mám jídlo!” Ten co jídlo má, dává jako poslední sobě. Dnes to znamená, že když Somálci přijdou někam jíst, všichni se předhánějí, kdo bude ostatním kupovat jídlo.

Dánové nic takového nedělají. (Možná mají v domácnostech jiné zvyky, ale to já netuším.) Když někdo přijde do restaurace nebo do hospody, ani se nezeptá: „Co si dáš?” Prostě jde k baru a koupí si pivo pro sebe. Takže když přijde parta, všichni se nahrnou k pípě a objednávají jeden přes druhého a o ostatní se nestarají.

Jedeme dál

Zdálo by se, že se tu teď budu nudit, ale ještě musím zařídit spoustu věcí. Čeká na mě vyřídit formuláře s ukončením pobytu a potvrzení o studijích, napsat na ZČU, protože až se vrátím, rád bych složil nějaké zkokušky, a ještě nějaké podobné maličkosti.

Také si to tu chci ještě trochu užít a naposledy se porozhlédnout po okolí. Vždyť dostat se do Skandinávie není pro Čech tak úplně běžná záležitost.

A samozřejmě, budu dodělávat tuto stránku, protože mám z minulosti spoustu restů. ;-)

Zpět na kalendář...